Velký smutek

 Dnes ráno prohrála boj se zákeřnou nemocí moje virtuální přítelkyně Zuzana Jahelková, z blogu Korálky dnu. Zapálila jsem dnes svíčku na její památku. R.I.P. milá Zuzko, bude mi moc chybět naše povídání, Je mi to moc líto . Nikdy nezapomenu .

Kesynka

Dnes je to rok, co odešla Kesynka , nedlouho po Chlapečkovi. Byla to moje milovaná babunka a i když se mnou byla ona i Chlapeček jen posledních pár let  jejich života, vím, že se měli dobře a byli u mne spokojení. Vzpomínám , svíčka za Kesynku i Chlapečka také hoří!

Dušičky

Dnes vzpomínám, na své rodiče, prarodiče, děti, rodinu a přátele , které mám mezi hvězdami. Svíčky hoří ... a je to takový smutný, vzpomínkový den. Počasí tomu dni tady v Irsku nepřidalo, chladno, vítr a déšt po celý den. 

Obrázek jsem si půjčila z internetu

🍂 DUŠIČKY 🍂🕯

Obecně se ve všech obřadech pohřebních i ve všech výročních obyčejích projevuje snaha zachovat si pomoc zemřelých, jejich přízeň, avšak oddělit jejich svět od světa pozůstalých, vykázat jim hranice, které nesmějí překročit. O svátcích během roku se pamatovalo na předky, nejvíce snad o jarním novoročí, o Dušičkách a o Štědrém večeru. Na hroby se nosilo jídlo, plátno, v dobrém se vzpomínalo, lidé se modlili. V předvečer Dušiček se hroby obkládaly novým drnem, někde se zdobily ornamenty barveným pískem nebo červenými plody šípkové růže, pletly se věnce z jedloví a smrčí, zapalovala se světýlka. Po návratu domů se na stůl položily pokrmy, ulilo se alkoholu na stůl a do okna se zapálila svíce. Víra, že duše zemřelých navštěvuje své bývalé příbytky o Dušičkách nebo při Štědrovečerní večeři je u nás obecně rozšířená. Rovněž hospodyně házely hrst těsta nebo kus prvního chleba do ohně, jako „odplatu zemřelým“ nebo „dar dušičkám“. K odehnání zlých mocností se hlomozilo, rachotilo, vykuřovaly se chlévy i příbytky.

Zdroj: A Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění

RIP Chlapečku

Smutek největší, pocit samoty a čekání na jeho tlapkání za mnou, prázdný můj klín, na kterém mi pořád spinkal, když jsem byla u počítače, nebo pletla nebo seděla v kuchyni s návštěvou. Stalo se to, co se nemělo stát a já si to vyčítám. Utekl mi ráno včera pod brankou a někdo do něj narazil autem. Byla to minuta. V županu , v pyžamu a bosou mne s ním soused odvezl na Veterinu. Chlapeček v šoku, já ještě větším. Měla jsem si zavolat ve tři. Tak jsem tam šla. Ráno podepsala , že zaplatím 110 eur za rentgen ,plus 70 eur za návštěvu ,plus ještě nějakou medikaci. Ve tři mi řekli, že se probral, a že má zlomenou pánev. A že si ho mám přijít vyzvednout v půl páté a udržet ho dva-tři měsíce bez pohybu. Drogy ,které mu dala kapačkou, přestávaly účinkovat a Chlapeček se snažil vstávat. Ani u mne na klíně nevydržel. Otáčel se za mým hlasem a očička měl zamžená. Do půlnoci jsem ho hladila a šeptala mu a snažila se aby ležel v jedné posici. Ale od půlnoci už to nešlo .Začal mi odcházet, krvácel. Do čtyř do rána jsem ho držela v náručí a prosila tam nahoru , aby mohl odejít. Děkovala mu za všechny chvíle a brečela a brečím doted. Mezi dešti mu pak odpoledne vykopala hrobeček, zasadila keřík a cibulky narcisek. Chybí mi hrozně moc... nevím, zda už se mi povede večer usnout, od včera od rána jsem ani nejedla. 

Spi sladce lásko moje malinká-veliká!

První jarní den a Swingback...

Nejprve Vám všem posílám kytičku s přáním nejkrásnějšího jara, dneškem začínajícího, dopoledne po jedenácté hodině. Věřím, že se všichni dočkáme pěkných slunečných dní......a budeme se "vrtat" v zemi a vyhlížet kytky , s láskou vysazené.

A nyní se musím pochlubit, se svou šikovností ,ale i nešikovností. Včera asi ve dvě odpoledne jsem konečně dopletla Swingback, by Stephen West. Svetr, který měl být dárkem pro staršího syna. Měla jsem velkou radost a  měl ji i on, po shlédnutí fotografií svetru. 

Svetr jsem dopletla, začistila poctivě jehlou zapošila každou nitku z rubu a připravila lázen na vyprání. S Perwoollem na vlnu a hedvábí, dovezeným od nás, ve kterém peru vše, co jsem kdy upletla. Voda ani studená ,ani teplá. Akorát vlažná. Svetr jsem pak nechala trochu vykapat, zabalila do ručníku a jako všechny mé pletené věci , dala do pračky na jemno vyždímat. Jen na 400 otáček. I Vevka z Vlněných sester to dělá takto, jak jsem se dočetla kdysi na jejím blogu. Nikdy se nic nestalo. 

Až včera...., z pračky jsem vytáhla svetr na dítě.... rukávy jsou k sobě jakoby spečené...ani se do nich nelze dostat. A už jsem brečela... tolik hodin pletení... třikrát jsem párala a nakonec se mi z dárku, kterým jsem chtěla udělat radost, stalo tohle:

No chybama se učíme, i já.... svetr synovi samozřejmě upletu další... hlavně, když se nestalo nic jiného ! Ale nejdřív jsem plakala, ale pak i smála, jak se mi to povedlo, takhle svetr a mou práci, zničit. 

Proto mi dnes udělal balíček od Hanky R. z CDV -Centrum dobré vůle, velkou radost. Jen tak mi poslala knihu, kterou jsem u ní obdivovala , přidala k ní tři mnou milované čokolády Margot a usušený čtyřlístek pro štěstí!  Hance moc děkuji a letí za ní na oplátku také kniha. Snad bude mít Hanka stejně velkou radost, jako jsem měla dnes ráno já!

A Vám všem přeji hezký první jarní týden, plný slunce a pohody ! 

Když pejsek stůně....

.......je to potíž. Musela jsem  s Chlapečkem navštívit veterinu. Na zádech se mu rozjela nějaká puchýřovitá vyrážka, klepal se, krčil se, byl nesvůj. Nakonec z něj začal vycházet hnisavý výtok a to už jsem nečekala a objednala nás k paní veterinářce. Veterinářka mladá, na pohled sympatická, ale moc mne nepotěšila. Koukla do očkovacího průkazu, usoudila že je Chlapeček starý a skoro bez prohlídky mu přisoudila hned několik nemocí. Z poslechu srdíčka, že pracuje moc rychle, podle dechu poznala, že Chlapeček kdysi dávno asi přechodil zápal plic a to ostatní jsou asi ledviny, protože je starý. Nabídla mi komlexní vyšetření : odběry krve a moči, rentgen a ultrazvuk za 400 euro. Napsala léky, dala mi instrukce , jak je podávat a v recepci mi to sestra spočítala na 72 eur. A šli jsme domů... kontrola za týden. Jsem z toho smutná, protože nikdo z nás rád nevidí, že jeho miláček zvířecí nějak trpí.Vyrážka se zatím rozlezla na všechna místa- intimní a nějak mi nepřijde, že by se chlapeček lepšil. V noci moc nespí on a tím pádenm ani já. Tak moc si přeji, aby se mu ulevilo....

Tak nám držte pěsti,  aby bylo líp. Bývalá majitelka s nima totiž nechodila tady ani na očkování a paní doktorka si myslí, že nyní budou oba, Chlapeček i Kesynka náchylnější ke všem chorobám. 

Tahle fotka není dnešní, Chlapeček pořád spí pod dekou a já ho nechci budit, jsem ráda, že snad spánkem nabírá síly. 

Vzpomínám...

Fotku jsem si půjčila z internetu.

Vzpomínám a na krbu je zapálená svíce. Za všechny, mému srdci blízké, co už dávno, většina z nich tu nejsou... Moji rodiče, prarodiče,děda a babi ze Slavětína,moje holčička, tety a stýčkové, švagr , moji přátelé .... vzpomínám ...s láskou a úsměvem, i když trošku smutným.

Jen tak...

si ten čas běží a zítra letím. Stůl mám plný věcí ,které mají přijít do kufru, vůbec nemám představu ,co na sebe, co s sebou, hlavně že mám dárky....jsem po dvou letech značně nervozní a dnes jsem vstávala už v šest hodin. Nemohu spát. Tak si nabarvím šediny, abych synkům nedělala na obřadě ostudu. Ti už jsou od soboty v Lounech a mají spoustu starostí.Jsem taky trochu smutná. Největší starostí je však pobyt a reoperace kolene Luboška táty v nemocnici. Bohužel operace, která proběhla před měsícem nedopadla dobře, Dostal silný zánět a kapačky desetidenní nezabraly, tak mu dělali reoperaci, okolo titanového kolene má dreny a proplachují mu koleno několikrát za den. Není vůbec jisté, zda ho na obřad pustí. Možná jen na obřad a na vozíku.To se kluci jedou dnes do nemocnice domluvit.Na obřad přijede 90 lidiček z celé republiky ,tak se to zrušit už nedá. Moc velkýmu Lubošovi přeji, aby vše dobře dopadlo a mohl být na obřadu i kdyby jen dvě hodiny! Ale taky vím, že zdraví je přednější! Lubošovi hrozí, že pokud ani tato procedura nezabere, že stráví v nemocnici dalších půl roku, se sádrou od shora až dolů, s vyndaným titanovým kolenem a potom znova operace. Takhle mi to vysvětlovali na skypu. A to po operaci za tři dny chodil, Jen při propouštění mu nějaký lékař nohou zacvičil a ohnul nohu do nějakého většího úhlu, v noze něco ruplo a už se nemohl postavit. Stejně jej ale propustili, než se dostal zpět na ortopedii uběhly dva týdny čekací doby, on měl velké bolesti, nohu oteklou, ploužil se o berlích a celou dobu horečky. Moc mu držím palce,aby tato druhá varianta léčby dopadla dobře a nedošlo k té třetí variantě. Půl roku na chirurgii si nejsem jistá, že by dobře zvládal. 

Já si pořídila dlouhou sukni a halenu z italského butiku, protože musím stále nosit stahovací punčochy, noha mi také v těch teplech otéká víc. Byl tedy docela problém sehnat pro mne boty. Nakonec mi až z Navanu dovezli zdravotní pantofle, které jsem na pravou nohu nazula.

Nejsou elegantní, nejsou to lodičky, ale nezbývá mi nic jiného, než v nich jít. A dlouhá sukně skryje ošklivé stahovací punčochy, ty teda taky nevypadají v sandálech zrovna luxusně...Co myslíte, mohu takhle jít?

Nebo  varianta dvě... také dlouhé šaty... Rozhodnu se asi až doma, až mne uvidí kluci. na vlasy prosím nekoukejte, zítra mne v Lounech čeká kluků dvorní kadeřník z Prahy. Přijede česat a stříhat družičky a družby a taky ty, co to budou chtít.Já jsem na seznamu prý...

Halenka z Italského butiku

Dlouhá sukně 

Zdravotní pantofle

Nevím zda varianta jedna či dvě? Vezmu s sebou obojí... až na místě se rozhodnu.

 Na zahradě jsem o víkendu s pomocí Renaty opět rovnala plochu. Přibylo pár míst, kde jsem opět vysela znova travní semínko. Vzadu u zídky zmizely poslední haldy špatné trávy a vznikl další záhon.

I z toho kusu mám opět haldu kamenů. A  u zídky jsem vysadila břečtany. Snad se chytí...

 

První kvítek na záhonku. Dnes už tam kvetou tři, ještě jedna růžová.

 Tady vylezly konečně mečíky, jsem zvědavá, jak budou vypadat po mém návratu za týden.

I v květináčích začaly rostlinky bujet! Maruško, ibišky od tebe už také vystrkují hlavičky!

Před domkem jsem vybrala pryč kameny, koupila zeminu, smíchala s původní a osázela rostlinkama.

 Vypadá to líp, si myslím. Mezi kameny rostl plevel rychlostí blesku, takhle poroste sice taky, ale půjde lépe ven.

 Macešky se mi moc líbí, krásně se rozrostly a každý je obdivuje!

Tady snad vyklíčí semínka ibišku od Marušky. Je to venkovní ibišek, keříkový. Ještě jsou semínka v květináčích a jedno plato je ještě v kuchyni. tam už jsou venku...

 A pejskové jsou nervozní. Vůbec se jim nelíbí kufr v kuchyni na zemi a něco tuší... Nehnou se ode mne na krok! I před koupelnou sedí a knučí. I mně budou jistě chybět, ještě že vím , že je má Renata ráda a oni ji a že o ně bude dobře postaráno...
Tak a já jdu na ty šediny...Myslete na mne....moc se těším... Budu si užívat, setkávat se , fotit, smát se a asi i plakat...ale i to je život...nejen ten můj!

Splněný sen...

Celý svůj život toužím po domečku. Své přání v duchu vysílala do vesmíru, ale v skrytu duše věděla, že sama nemám šanci...vzít si v mém věku hypotéku. Psala jsem zde příspěvek před dvěma lety o Petrovi a Renatě, kteří dostali tzv. sociální domek,tehdy jsem jim pomáhala s žádostí. Když jste zde v Irsku zařazeni do sociálního systému jako žadatelé o práci, jednou z podmínek je i vyplnění žádosti na radnici v Cavanu o sociální dům. Já tuto žádost vyplnila někdy v roce 2010. Několikrát za ty roky mne navštívila inspektorka úřadu v mém pronajatém mini bytečku. Naposledy letos v únoru. Když se dověděla, že jsem dlouhodobě nemocná , chtěla vyjádření písemné od mého GP lékaře. To jsem poslala. A můj důvod mé nepřítomnosti zde? Vidíte na fotografiích... Byl to náročný měsíc. Spousta problémů, nejen se stěhováním, ale i dluhy od předešlého nájemníka na plynu a elektrice. Netekla mi voda, nepoužívaný bojler nějak ztratil tlak. Na zahradě mám metrové haldy hlíny ,porostlé půlmetrovou trávou, plné kamení. Už mám sekeru, dvě pily, rýč a půjčené kolečko. Tak se podívejte na můj "SEN". 

Domek 

Ukázali mi ho ,měla jsem asi deset minut na rozhodnutí, zda jej přijmu. A nafotila pro Vás.

Kuchyně bez spotřebičů, na zemi lino.

Plynový kotel, na topení a ohřev vody, 

Obývák, 3metry na 3 metry 4é cm. Na tak malé ploše okno, krb,a dveře. Na zemi beton.

Schody tvrdé, nepodložené izolací  do patra.

Velká ložnice, plná výklenků, každé okno jiný rozměr. 

Výklenek další okno ve větší ložnici.

Malý pokojík , napravo opět metrový výklenek, nevyfocen. Okno opět jiný rozměr.

Pohled z kuchyně na zahrádku-nudlička asi 4 metry tak na deset metrů.

Pohled z horní ložnice dolů na Virginii, na Dublin road a domky nad ní.

Koupelna v patře. Dole je ještě WC hned za kuchyní.

Klíče jsem dostala 6.8. Od té doby, Dole balila, recyklovala, tady uklízela,měřila, malovala si na papír , běhala s formuláři na sociálku, po doktorech, na krev každý týden, protože mi asi ze stresu vylítla skoro na hodnotu 5 a měla celé tělo poseté modřinami, Vodila sem nahoru pejsky, aby si trošku zvykli, sháněla koberce, počítala a počítala, metry a eura, měnila plány a rozhodnutí a padala do postele unavená. Jako první koupila tašku na kolečkách a první věci z bytečku jsem vozila tři kilometry do kopce do domku, tady vyložila a šla zpět.byl to perný měsíc. Jsem konečně přestěhovaná, Pomalu si zvykám já i hafánci, které už mám asi na pořád. Dostala jsem totiž jejich očkovací průkazy a oblečky na zimu.Mezi dveřma a beze slova. Bez poděkování za sedmiměsíční hlídání či prosby ,zda si je mohu nechat. Trpké zklamání a bezesná noc a přemýšlení o lidech kopec...i to je moje nová zkušennost.

Tak snad jsem zdůvodnila moji nepřítomnost zde. Nemám moc času na čtení blogů ,ale snažím se večer kouknout k těm mým nejoblíbenějším. U postele otevřu počítač a ráno zjistím, že usnul... On i já... příště Vám ukážu, jak se snažím si tu vytvořit domov.