Tento týden slavily svůj svátek Anny. Moje babička, mého tatínka maminka, byla také Anna, ,Handlířová. Zemřela v roce 1974 a bylo jí tehdy 77 let. Přestože žila v Lounech ,jako naše rodina, p nás dvě se sestrou nikdy nehlídala, měla raději děti od táty sestry, Aleny z Kolína. Tam , jak si pamatuji, často jezdila. Nakonec ,když onemocněla rakovinou, byla dva roky u nás, ve dva plus jedna a starala se o ni do její smrti moje maminka. Přiznám se, že jsem tuhle babičku neměla moc ráda jako dítě. Byla přísná , ale jedno mne naučila. Plést a háčkovat. Základy, asi v mých sedmi, osmi letech. Tahle babička totiž měla velice nízký důchod a přivydělávala si pletením a háčkováním. I když přišla v neděli k nám na čaj a bábovku, nebo jsme ji byli navštívit jako rodina, vždy měla v ruce háček nebo jehlice a ze Sněhurky tvořila něžnou krásu. Pletla dečky, záclony do oken, na tenounkých kovových jehlicích s kovovým nepružným lankem. Háčky měla s dřevěnou rukojetí, tenoučké jako jehly.
Já si sem dovezla dvě dečky. Jsou možná starší než já, protože je měla moje maminka od babičky. Pamatuji si, jak bylo babičce líto, když prodělala mastektomii ,že ji bolela i ruka, protože jí odoperovaly i uzliny v podpaží a nemohla už plést. O to víc mi vyprávěla o jejím nelehkém životě. Bohužel, její poslední měsíce nebyly jednoduché pro nikoho. V malém bytě, babička ležela v kuchyni, kde v té době rodina trávila čas během dne.. Pan doktor Sklenka jí chodil denně píchat morfium, protože metastáze měla chudinka už po celém těle. To , že pak na Silvestra ráno toho roku 1974 zemřela, bylo pro ni vysvobozením z bolesti. A já na ni při vypínání dečky vzpomínala. Nikdo jiný totiž v mé rodině neháčkoval ani nepletl. Jen ona a nyní já. Geny nezapřeme a i když to nebyla moje oblíbená babička, vzpomínám na ni při mém pletení často. Je mi líto, že nemůže vidět, jak pletu. Možná by měla radost.
Pamatuji si , že babička měla s tehdejší švadlenky návody na dečky, v celofánu zabalené a že jsem jako malá holka nechápala, jak se v té spleti teček a čárek může vyznat, natož třeba podle toho plést. Je mi líto, že tehdy po její smrti všechny návody skončily asi ve sběru. Jak ráda bych je dnes měla....
Trochu talentu jsem možná po babičce zdědila, ale podle toho, jak nyní zápasím s tenkou lace vlnou a snažím se o krajkový vzor a opravdu s tím zápasím, mám k umění své babičky hluboký obdiv!
Taky jsem kdysi pletla dečky ze Sněhurky, naučila mne to mamka a ta to měla zase od své babičky. Mamka si pletením deček přivydělávala kdysi k mateřské. Mám doma několik deček, ale jsou v surovém stavu...tedy nevypnuté. ....nemám je kam dát.
OdpovědětVymazatNávody na různé dečky jsem si přivezla nedávno, když jsme vyklízeli s bráchou mamčin byt. Nejdřív jsem je chtěla vyhodit, dečky už opravdu plést nebudu....ale nakonec jsem si je nechala.
Taky jsem se naučila plést i háčkovat a i vyšívat, díky babičkám :-) Moje mamka sice tvrdí, že na mě taky háčkovala, ale to jsem byla mimino :-D
OdpovědětVymazatAhoj Marcelko, na předlohy se pamatuji - dečky háčkuji, ale plést jsem zkusila jednou - uměla to skvěle sousedka a tak mám od ní docela slušnou sadu:-) Jak hledám předky, uvědomila jsem si, že Annu mám vlastně schovanou ve svém jméně:-) ahoj a mávám za vodu:-) Zuzana
OdpovědětVymazatUmím jen trochu plést, háčkování se u mámy a její mámy v rodině neučilo. Zato vyšívání bylo povinné. Jsem ze tří sester, samy jsme se o prázdninách hlídali, jakmile jsem já nejstarší byla v páté třídě a to jsme také dostaly náš první vyšívací úkol. Máma si ušila bavlněné sáčky na byliny, mě na něj nakreslila hluchavku, další v třetí třídě podběl a té nejmenší z první třídy, myslím houby. Každý den zadala úkol, co máme příští den vyšít, než se vrátí z práce a to muselo být. Zkontrolovala další den a zadala další. Takový úkol měla o prázdninách i její máma, moje babička. Se svou sestrou měly společně vyšít - vyšívanou kuchařku - obrázek do kuchyně na zeď. Běhali s tím po vsi, protože se alespoň nějakou měrou chtěli potkávat s dětmi. Kamarádi si hráli a sestry seděli na trávě, sledovali je a u toho vyšívali. Ke konci prázdnin to sice měli vyšité, ale kuchařka vypadala spíš jako kus ušmudlaného hadru :-). To jsou moje vzpomínky. Babička pak v dospělosti těžce pracovala v zemědělství, tak na ruční práce neměla čas. Jen v zimě prakticky pletla ponožky. A ty se teď učím já.
OdpovědětVymazatMarcelo alespoň jsi babičku,která pletla, poznala.Já to štěstí neměla - teda u mě to byla prababička z dědovo strany. Ta pleta nádherné svetr, háčkovala dečky a vyšívala. Moje babička s mamkou říkají, že jsem to zdělila po ní. Dokonce jedne svetr který pletla ještě mámě stále schováváme. Je to tento svetr http://barvinekafialkaa.blogspot.cz/2014/10/nosit-ci-nenosit-tot-otazka.html. Byla hodně šikovná, ale zemřela když moje mamka byla mladá. Druhá prababička pletla ponožky. Tu jsem začila. Zemřela, když mi bylo 20 let. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že bych pletla ponožky a tak jsem jí ani neříkala, zda by mě je naučila plést a pak jsem marně hledla návod, jak ponožky uplést.
OdpovědětVymazatJo babičky a jejich šikovné ruce. Dnes už babičky nepletou jako dřív a vlastně už nevypadají tak jako dřív. Teď mají babičky úplně jíné koníčky a většině ruční práce nic neříkají. Ale vyjímka potvrzuje pravidlo.
Tereza
Marcelko, také mám doma pár kousků ( háčkovaných i pletených) ubrusů. Občas je prostírám a vždy si na babičku i tchýni vzpomenu. M.
OdpovědětVymazatPovídání trochu smutné, ale zajímavé. Také jsem na Annu vzpomínala na babičku, ta mne naučila plést i háčkovat jako malou.
OdpovědětVymazatTo jsou krásné práce. Ale háčkování/pletení z tenoučké nitě by mě přivedlo do hrobu :)
OdpovědětVymazat