Mám ráda podzim...

Mám ráda podzimní čas. Potkává se v něm končící léto, v teplých, ještě slunečných dnech a začínající zima, s mrazíky po ránu. Těší mne pohled na všechny ty nádherné barvy, které příroda vytváří. Proto i mé včerejší pečení mělo nádech podzimu...

Jablíčka, hrušky a houby. Trénink na vánoce,linecké z těsta , které má 4 ingredience. Pro ty, co by ho chtěly zkusit, zde je recept:

• 420 gr hladké mouky
• 250 gr kvalitního másla
• 100 gr cukr moučka
• 2 uvařené žloutky                                                                                                      

Všechny ingredience dáme do mísy a rukama hněteme, dokud není těsto vláčné. Pak dáme uležet na půl dne do ledničky. Poté vyválíme, vykrájíme, upečeme, uvaříme dobrý čaj či kávu a můžeme hned jíst.Tohle linecké je hned k snědku, je křehké a dobré. Já do těsta ještě strouhám trošku citronové kůry. Pro vůni.

Taky tvořím, mimo chození po doktorech. Poslední dny byly totiž v Irsku dost deštivé a tak jsem začala plést. Tohle bude zimní čepice. Nepovedlo se mi spojit nahozená oka do kruhu, tak snad u té příští se to naučím. Našla jsem návod na videu, tak to příště zkusím. Materiál ARAN, 80 procent vlna a 20 procent ACRYL.

Ani háček nezahálí... Tohle bude slibovaná sítovka pro Lucii, která mi posílá časopisy, abych měla přehled o tom, co se u nás děje. Moc jí za to děkuji a snad jí sítovka udělá radost a bude taková, jakou si přála. Díky mé nemoci na ni čeká dlouho,omlouvám se!

Tohle jsou pozvánky na různá vyšetření, která musím absolvovat. Jen ty termíny mne šokují, nejdelší termín zatím je na 9.dubna příštího roku. Což není v Irsku nic neobvyklého. Moc vám všem děkuji za podporu, energii, komentáře. Pomáhá mi to moc, v tomhle čase mé nemoci. Opět jsem strávila dva týdny v nemocnici zde v Irsku, kde se snažili mi nasadit léky Warfarin, ale má krev dva týdny vůbec nereagovala. Pokračovala jsem v aplikacích injekcí do břicha proti sraženinám a má krev ne a ne začít se ředit.Protože mi původně můj GP doktor řekl, že tam jedu maximálně na jeden den, nějak jsem se tentokrát nemohla psychicky srovnat s tím, že si mne tam nechali. Ležela jsem totiž na velikém pokoji, bylo nás tam devět a každá postel měla jen závěs okolo. Návštěvy dvakrát denně, ty druhé od sedmi večer do deseti hodin. Tento pokoj byl průchozí do dalších dvou následujících pokojů, tak si jistě dovedete představit, kolik lidí za den jím prošlo na návštěvy. Byla to dost hrůza. Irské rodiny jsou totiž  rozvětvené... Tudíž žádné soukromí, skoro žádný spánek. O tichu, které léčí, jsem si mohla nechat zdát. Navíc mi zakázali chodit, navlíkli mi protiembolické punčochy a nohy jsem měla stále ve výšce. A neměla s sebou jedinou knihu, ani pletení či háčkování. Na krev se do Navanu do Our Lady's Hospital vracím každou středu na krevní testy. Dva týdny byly v pořádku, minulý týden opět špatný výsledek. U těchto léků je zákázáno konzumovat veškerou zelenou zeleninu, vše co mám ráda, smím pouze pět dkg týdně. Zakázali mi jíst i maso, hlavně hovězí a vnitřnosti a kuřecí mohu tak dvakrát týdně deset dekagramů. Nesmím zelí syrové ani kyselé, kapustu, fazole, soju, špenát, brokolici, mléčné výrobky mi radili omezit. Vůbec nevím, co jíst. A z ovoce nesmím hroznové víno, mango, brusinky, sušené ovoce atd. Tohle všechno zvyšuje účinek léku Warfarin, prý je pak nebezpečí vnitřního krvácení. Minulou středu mi zvýšili opět mg a krev snad bude v pořádku. Jsem totiž samá modřina. Má noha stále protestuje proti chůzi, tromb se pravděpodobně ještě nerozpustil a tak cirkulace krve není stále taková, jaká by měla být. Při mé hospitalizaci v nemocnici jsem jedno pondělí byla objednaná na Vascular medicine v Mather hospital v Dublinu, kde mi měli ultrazvukem zkontrolovat tromb v břiše. Vezl mne tam taxík a měla jsem s sebou jednu sestru jako doprovod. Ani mne nepřekvapilo, že klinika ten den nebyla otevřená. Irské zdravotnictví...pozvánka mi nyní přišla poštou. Na třináctého ledna. Tak to tady chodí...

A protože je dnes svátek všech zesnulých, chtěla bych dnešní část příspěvku věnovat těm, co tu již nejsou mezi námi.

" Po večerní mlze posílám dopis do nebe,těm,co tu už se mnou nejsou a co mi nikdy nepřestali chybět. Jen vám chci dnes říct, že jsem Vás milovala a milovat budu do konce mých dní.Chybíte mi každý den. Vaše smutný já...."

Tento svátek nám všem připomíná,jak důležité je těšit se z přítomnosti a dělat si radost, dokud to jde. Protože stačí málo a zůstanou nám oči pro pláč a pocit, že jsme něco nestihli.  Jeden smutný příklad za všechny: včera mi napsala Gábina, které tady hlídám pejsky, že jí v Praze v pátek v noci zemřel tatínek. Hned jsem jí volala, zda něco nepotřebuje, kondolovala jí a bylo mi jí líto. Plakala, že měla letět domů v létě a odložila to a dnes si vyčítá, že mohla tatínka ještě vidět....