Dovoz...

Byla jsem na týden doma v Lounech. Potěšit se s rodinou a zařídit nutné věci. Byl to náročný týden, protože jsem ho celý strávila prací. Fyzickou. Duševně náročnou. Balila jsem svůj byt a vzpomínky. Rozdávala, vyhazovala, prodávala, třídila milion papírů, složenek , černobílých fotek plných lidí, co ani neznám...Stěhovala.... moje minulost skončila v pár igelitových pytlích a v jedenácti bednách od banánů v domě u mladšího syna v jedné místnosti. 

Dovezla jsem si pár knížek, pár kousků oblečení, něco sladkostí české výroby, irskou vlnu Soft Donegal a zánět nosních dutin. Hned druhý den mne napadl nějaký virus. Takže mi věřte, bylo to opravdu náročné . Navíc ve čtvrtek , večer před odletem zpráva, že zde stávkují autobusy -a stávkují dodnes- a jestli mám odvoz z letiště do Virginie. Nakonec jsem sehnala odvoz, přijel pro mne irský soused, manžel irky, které jsem jako dárek pletla šatičky na křtiny pro holčičku. Za padesát euro mne odvezl domů. Tady mne čekal smutný a vyhublý Chlapeček , od mého odletu nejedl... začal, až když jsem se vrátila. Kesynka je jiná, jak jsem položila kufry, už dělala kolečka a chtěla odměnku...asi za to, že byla hodná a pěkně snědla vše, co se jí podalo....

A tak se léčím... dnes je venku nádherně, sedmnáct st. irské děti lítají venku skoro nahé, pro ně je to léto. A já s ATB musím počkat, až sluníčko trochu zaleze a pak se půjdu trochu porýpat v zahrádce. Zítra už má zase pršet.

Soft Donegal, v Irsku vyrobený, koupený v čr, dovezený zpět do Irska.

Chlapeček, můj závisláček, co jsem se vrátila z mého klína pomalu nesleze. A takhle vyčítavě kouká, když ho odložím na sedačku

Myslela jsem, že zázvor a med pomohou. No po třech krabicích kapesníků spotřebovaných a začínající bolesti pod očima jsem raději navštíla mého GP dr.Igoe. A tak mám ATB

A taky mám sklerozu...minulý příspěvek je na blogu dvakrát. To je tak, když zapomenete, že už jste foto a povídání již ukázaly v jiném příspěvku. Jsem se tomu zasmála a Vám se omlouvám ! Stane se...Krásný zbytek víkendu všem přeji!