Smutek největší, pocit samoty a čekání na jeho tlapkání za mnou, prázdný můj klín, na kterém mi pořád spinkal, když jsem byla u počítače, nebo pletla nebo seděla v kuchyni s návštěvou. Stalo se to, co se nemělo stát a já si to vyčítám. Utekl mi ráno včera pod brankou a někdo do něj narazil autem. Byla to minuta. V županu , v pyžamu a bosou mne s ním soused odvezl na Veterinu. Chlapeček v šoku, já ještě větším. Měla jsem si zavolat ve tři. Tak jsem tam šla. Ráno podepsala , že zaplatím 110 eur za rentgen ,plus 70 eur za návštěvu ,plus ještě nějakou medikaci. Ve tři mi řekli, že se probral, a že má zlomenou pánev. A že si ho mám přijít vyzvednout v půl páté a udržet ho dva-tři měsíce bez pohybu. Drogy ,které mu dala kapačkou, přestávaly účinkovat a Chlapeček se snažil vstávat. Ani u mne na klíně nevydržel. Otáčel se za mým hlasem a očička měl zamžená. Do půlnoci jsem ho hladila a šeptala mu a snažila se aby ležel v jedné posici. Ale od půlnoci už to nešlo .Začal mi odcházet, krvácel. Do čtyř do rána jsem ho držela v náručí a prosila tam nahoru , aby mohl odejít. Děkovala mu za všechny chvíle a brečela a brečím doted. Mezi dešti mu pak odpoledne vykopala hrobeček, zasadila keřík a cibulky narcisek. Chybí mi hrozně moc... nevím, zda už se mi povede večer usnout, od včera od rána jsem ani nejedla.
Spi sladce lásko moje malinká-veliká!
